Khatantuul Purevdorj pochází z Mongolska a do České republiky přijela s rodiči jako devítiletá dívka. Dnes žije ve Zlíně a působí jako akademická pracovnice na Univerzitě Tomáše Bati – od roku 2018 pracuje na Ústavu inženýrství ochrany životního prostředí, kde se věnuje výzkumu mikroorganismů a podílí se na výuce předmětů Obecná mikrobiologie, Potravinářská mikrobiologie, Základy biotechnologie a Molekulární biologie.
Když její rodina do České republiky přicházela, neexistovala ještě Centra na podporu integrace cizinců ani systémová podpora, kterou dnes mohou nově příchozí využívat. Začátky proto nebyly jednoduché. Musela se naučit nový jazyk, zorientovat se v odlišném školním systému a postupně si najít své místo v nové společnosti.
Dnes se ohlíží za svou vlastní zkušeností s odstupem téměř tří desetiletí. V rozhovoru vzpomíná na své první dny v České republice, na studijní cestu, která ji dovedla až k akademické kariéře, i na to, proč považuje jazyk a dostupnou podporu za klíčové pro úspěšnou integraci.
Jaké jsou vaše první vzpomínky na Českou republiku?
První, na co si vzpomínám, jsou nízké domy s červenými střechami. Jako dítě jsem si totiž představovala, že uvidím mrakodrapy jako v Americe. Když jsme přijeli, byla jsem trochu překvapená, že všechno vypadá úplně jinak, než jsem si představovala.
Jaké pro vás bylo začít chodit do české školy?
Začátek byl pro mě velmi těžký. Když mě maminka přihlašovala do školy, neuměla jsem česky ani slovo. Ředitel školy měl tehdy obavy, jestli budu schopná zvládnout výuku, a navrhoval, abych nastoupila do mateřské školy nebo do nižšího ročníku. Nakonec mě během léta přezkoušeli z matematiky a rozhodli se, že mi dají šanci. Nastoupila jsem tedy do 3. třídy a byla jsem jedinou cizinkou na škole. V té době navíc školy neměly s integrací cizinců téměř žádné zkušenosti. První den na mě všichni koukali a já jsem nerozuměla ani tomu, co se kolem mě děje.
Co vám tehdy nevíce pomohlo učit se nový jazyk a lépe zapadnout mezi ostatní?
Nejvíc mi tehdy pomohla moje třídní učitelka Marie Matušů. Po škole si na mě vždycky našla čas a učila mě češtinu pomocí obrázkových kartiček. Zároveň ke mně přiřadila spolužačku, která mi ukazovala, jak věci fungují, doprovázela mě a byla pro mě oporou v době, kdy jsem ještě nerozuměla česky. Velkou podporou pro mě byly také kolegyně mých rodičů z obuvnické dílny, které mi pomáhaly s domácími úkoly a procvičováním češtiny. Díky nim jsem se postupně dokázala v novém prostředí zorientovat.
Dnes je skvělé, že existují Centra na podporu integrace cizinců. Člověk se má kam obrátit, když si neví rady. To je podle mě obrovská pomoc, kterou moje rodina tehdy neměla.
Jak jste se dostala ke studiu chemie a mikrobiologie?
Nechtěla jsem odcházet daleko od rodičů, proto pro mě byla přirozenou volbou Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Chemie a biologie mě bavily už na střední škole. Během studia jsem se dostala do laboratoře a začala pracovat s mikroorganismy. To mě natolik zaujalo, že jsem se tomuto oboru věnovala i v magisterském a doktorském studiu.
Dnes pracuji jako akademická pracovnice a zabývám se právě mikroorganismy. Nejvíce mě baví práce v laboratoři a možnost předávat své zkušenosti studentům. Na své práci mám ráda jak samotný výzkum, tak i výuku a práci s mladými lidmi.
Jak vnímáte podporu cizinců dnes ve srovnání s dobou, kdy přišla vaše rodina?
Rozdíl je obrovský. Když jsme se do České republiky stěhovali my, žádná podobná organizace neexistovala. Moji rodiče si museli se všemi problémy poradit sami nebo s pomocí známých a kolegů.
Dnes je skvělé, že existují Centra na podporu integrace cizinců. Člověk se má kam obrátit, když si neví rady. To je podle mě obrovská pomoc, kterou moje rodina tehdy neměla.
V čem vidíte největší přínos Center na podporu integrace cizinců?
Velký přínos vidím především v tom, že cizinci mohou získat informace, podporu a pomoc s věcmi, které jsou pro ně nové nebo složité.
Velmi důležité jsou podle mě bezplatné kurzy českého jazyka. Jazyková bariéra je totiž jedna z prvních překážek, se kterou se cizinci setkávají. Pokud člověk nerozumí, nemůže se zeptat, neví, kam se obrátit, a snadno se dostane do situace, kdy si neví rady.
Důležité je podle mě také sociální a právní poradenství, protože ne každý ví, jak fungují české úřady, zdravotnictví nebo školský systém.
Jaké kulturní rozdíly mezi Mongolskem a Českou republikou nejvíce vnímáte?
Myslím si, že mongolská komunita je obecně otevřenější a hlučnější. Lidé spolu tráví více času a rodiny bývají více propojené. Když jsem byla dítě, všimla jsem si například toho, že si děti v Česku hrály spíše v menších skupinkách, zatímco v Mongolsku bylo běžné, že se sešly všechny děti z okolí a hrály si společně.
Rozdíly vnímám také v každodenním fungování. V České republice je například běžné dopředu si domluvit návštěvu nebo schůzku, zatímco v Mongolsku bývají lidé v tomto směru spontánnější. Jsou to drobnosti, ale člověk se je musí postupně naučit.
A pak byly i drobné kulturní rozdíly, které si člověk pamatuje dodnes. Já si například velmi živě vzpomínám na své první setkání se špenátem ve školní jídelně. Vůbec jsem nevěděla, co to je, a byl to pro mě jeden z prvních malých kulturních šoků po příjezdu do České republiky.
Jaké jsou podle Vás největší výzvy pro cizince, kteří přicházejí do České republiky?
Za mě je to jednoznačně jazyková bariéra. Český jazyk je od mongolštiny velmi odlišný a mnoho lidí s ním bojuje. Když člověk nerozumí, je pro něj těžké získávat informace, vyřizovat běžné záležitosti nebo se jednoduše zeptat na pomoc. Zároveň si myslím, že česká společnost lépe přijímá člověka, který se snaží jazyk naučit.
Co je podle vás nejdůležitější pro úspěšnou integraci v nové zemi?
Podle mě je to více věcí. Určitě první je jazyk. Když člověk přijde do nové země, potřebuje se alespoň na základní úrovni domluvit, aby se mohl zeptat na jednoduché věci a nebyl odkázaný pořád na někoho jiného.
Důležitá je také komunita. Než se člověk jazyk naučí, potřebuje mít kolem sebe někoho, kdo mu poradí, vysvětlí, jak to tady funguje, a nasměruje ho. Nemusí to být velká komunita, ale je dobré mít někoho, na koho se může obrátit.
A samozřejmě je důležitá i podpora v situacích, které komunita sama vyřešit nedokáže. Jsou věci, se kterými člověk potřebuje odbornou pomoc, například právní poradenství nebo pomoc při jednání s úřady. Často se řeší třeba i daňové přiznání nebo další záležitosti, se kterými si nově příchozí nemusí vědět rady. Právě v tom vidím velký přínos Center na podporu integrace cizinců.
Příběh Khatantuul Purevdorj ukazuje, že integrace není otázkou několika měsíců, ale dlouhodobého procesu. Důležitou roli v něm hraje vlastní snaha, ochota učit se nový jazyk i podpora lidí v okolí. Právě dostupné informace, odborné poradenství a možnost obrátit se na někoho o pomoc mohou nově příchozím výrazně usnadnit začátky v nové zemi. To, co musela její rodina před téměř třiceti lety zvládat převážně sama, dnes pomáhají překonávat Centra na podporu integrace cizinců.
